Ještě, než zasáhne cenzúra a autoregulace, dovolím si přispět článkem o povaze mého současného zaměstnaneckého poměru. Alespoň vzdáleně si tak můžete udělat představu, co čeká metodiky v sociálních službách.
„Chléb náš vezdejší dej nám dnes...“, bleskla mi napoprvé hlavou myšlenka, když jsem si přečetl zadání článku. „To máš za ty nevyžádaný korektury!“ přihlásila se o slovo druhá. Ať tak či tak, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. A s chutí do toho, v půl je hotovo.
Milý čtenáři, určitě se těšíš na vysvětlení složitých pojmů metodika, standard, formulář, pokyn, směrnice, revize, předpis a dalších, pokud ještě nějaké existují. Musím tě ale předem upozornit, že na místo metodika OCHP jsem se dostal vlastně náhodou. Odjakživa jsem aspiroval na vyšší posty, než mi nakonec připadly. Například již ve školce jsem se chtěl stát vůdcem třídy, ale všichni školkoví spolužáci mi utekli do školy. Pak jsem chtěl létat jako motýl, ale skončil s otřesem mozku v nemocnici. Touhu stát se nejlepším fotbalovým brankářem zhatil nedostatečný vzrůst a nejhezčí doktorandku v okolí mi přebral kamarád. Vedoucí NZDM (čti nízkoprahu pro děti a mládež) se ze mne také nestal, ředitelování farní charity překazilo stěhování a výběrové řízení na sociálního pracovníka města Svitavy skončilo hned, jak se zeptali na peníze. Někdy jsem až litoval všechny ty nevědomé zaměstnavatele, přicházející o největší šanci na jejich rozvoj od svého založení. Až náhoda tomu chtěla, abych se místo programátora stal pracovníkem Oblastní charity Polička, kde zrovna přemýšleli, co udělat s „těmi metodikami“. Když se mne při pohovoru Markéta se Štěpánkou zeptaly, zda bych si troufl na tvorbu a správu metodik, chvilku jsem zalapal po dechu a zapřemýšlel, co tím ošklivým slovem asi myslí. Srdce se mi rozbušilo vzrušením – objevilo se mně neznámé slovo, zas se mohu cítit jako Vilém Dobyvatel a Kryštof Kolumbus! Pak jsem sáhl do paměti a nechtě si musel přiznat, že jsem podobnou neproduktivní činností strávil značnou část svého produktivního života a nevědomky přikývl. Od té chvíle to již šlo ráz na ráz.
Dovolím si teď malou odbočku z mého tuctového pracovního příběhu a pokusím se vysvětlit potřebnost metodik v sociálních službách. V dávných dobách, když ještě žádní sociální pracovníci nebyli, zajišťovala pomoc potřebným rodina nebo církev. Pak se ale lidé (pod tlakem okolností) rozhodli věřit raději v pány s bradkou a knírkem a jejich hmatatelné dobro, neboť Bůh byl příliš vysoko, příliš abstraktní a příliš náročný. Brzy se objevili první sociální pracovníci, kteří se konečně řídili něčím jiným, než archaickou příručkou o pomoci z doby Ježíše z Nazareta. S vousatými pány se to sice následně zašmodrchalo, ale než se Berlín s Berlínem sešel, byla tu samostatná a svébytná profese vyučující se na univerzitách.
Teorie by tedy byla. Jak ale vědecké poznatky o sociálních službách promítnout do praxe? Celkem nedávno skončily doby, kdy se účty uživatelům psaly na pytlík od mouky, peníze předávaly na dobré slovo a každý pracovník pomáhal především podle citu. Globalizace a byrokratizace ovšem pronikla i do sociální práce a kreativitě pracovníků bylo potřeba trochu přistřihnout křídla. Vznikly tedy standardy kvality – rozuměj minimální požadavky na způsob a zabezpečení poskytované služby a stát podle zákona začal tyto standardy kontrolovat. Jednotlivé poskytovatele nyní obchází inspekce a kde shledá nepořádky, ať už v práci nebo mezi řádky, uděluje tučné pokuty. Poskytovatelé proto dávají na vše bedlivý pozor a formují svou činnost skrze řády, směrnice, pokyny, školení a jinou autoregulaci. Máte-li hodně služeb nebo papírů – nedej, Bože, obojího – pomalu ztratíte přehled, kde co stojí a v zájmu autoregulace na to vytvoříte předpis nebo zřídíte místo… Ale nechme toho. Shrnuto a podtrženo, bez pořádných metodik dnes díru do světa sociální práce neuděláte.
A jak to bylo se mnou na místě metodika? S plnou vervou jsem se pustil do práce. Zkritizoval jsem všechny předpisy, co mi přišly pod ruku a pomalu ale jistě začal navrhovat velkolepé změny s podtitulem „nenadři se víc, než musíš“. Nadřel jsem se u toho jak mezek, leč byli mi taktně sděleno, abych měnil nejdříve sebe. Zase vedle. Od té doby cestuji mezi charitními domy a službami, „šolichám“ si své papíry a bezděčně zjišťuji, že se na práci metodika vlastně docela hodím. A jestli máš, milý čtenáři, pocit, že jsem tě někdy tahal trochu za nos, pak nezbývá, než pokračovat slovem v úvodu: „… a odpuť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“